Rozhovor
Pavel Kraus
Ředitel Zotavovny VS ČR PRAHA
„Každé místo má svůj příběh. Ten náš píší především lidé.“
Říká ředitel Zotavovny VS ČR Praha Pavel Kraus.
Od věznice k Zotavovně
Jeho profesní cesta je spojená s Vězeňskou službou České republiky 41 let. Začínal přímo ve věznici jako strážný a postupně se vypracoval až do čela pražské Zotavovny.
Ta dnes zajišťuje široké spektrum činností, od ubytování a stravování přes provoz kantýn, výchovu učňovského dorostu až po zaměstnávání odsouzených. Jak se Zotavovna za roky změnila, co člověka naučí práce ve věznici a co Pavla Krause na jeho práci stále žene dopředu?
Pane řediteli, jak vlastně začala vaše cesta k Vězeňské službě České republiky? Co Vás tehdy přivedlo právě k této profesi?
Na začátku mě lákala především možnost získat byt. Ten mi byl po šesti měsících zdarma přidělen. Byl to sice jen byt 2+kk, ale pro naši rodinu se dvěma dětmi znamenal vlastní soukromí.
Zároveň mě přitahovala práce ve velmi specifickém prostředí, které nabízí řadu zkušeností. Celé dětství jsem od táty slýchal, že rostu pro kriminál. Šel jsem tedy svému osudu naproti. A jak je vidět, rodiče mají vždycky pravdu.
Postupně jsem zjistil, že mi tato práce dává smysl. Člověk se při ní setkává s nejrůznějšími lidmi – politiky, vrahy, zloději i podvodníky, a to všechno na jednom místě. Zažívá rozmanité situace a zároveň si uvědomuje odpovědnost, kterou jeho práce přináší.
Po celou dobu svého služebního i pracovního působení se snažím řídit krédem z jedné pohádky: „Jsem čestný muž a šlechtic.“
Vaše profesní začátky byly přímo ve věznici. Jak na toto období dnes s odstupem vzpomínáte?
Byla to velmi důležitá etapa mé profesní cesty. Začátky samozřejmě nebyly jednoduché, protože prostředí věznice je specifické a člověk se v něm musí naučit pohybovat.
Má povaha rebela narazila hned v roce 1986 na problematiku neplacení přesčasových hodin. Naučil jsem se hodně sprostých slov, ale i zachovat klid, rozhodovat se především podle svého svědomí, a především pracovat s lidmi. Zkušenosti z té doby využívám dodnes.
Změnil se během let váš pohled na odsouzené
a na práci s nimi?
Určitě. Po roce služby jsem byl zařazen na stanoviště č.9 = což bylo oddělení absolutních trestů. Člověk postupně zjistí, že není možné vnímat každého pouze podle toho, za co byl odsouzen. To samozřejmě neznamená přehlížet odpovědnost za jeho jednání.
Zároveň je ale důležité vidět člověka a možnost, že svůj život může změnit. Každý má svůj příběh a někdy je důležité dát člověku příležitost ukázat, že se dokáže posunout jiným směrem. Práce s vězni je mnohdy vyčerpávající a psychicky velmi náročná. Člověk nemůže důvěřovat a musí být neustále ve střehu.
Zotavovna se podílí také na zaměstnávání odsouzených. Jak důležitá je podle vás práce během výkonu trestu?
Práce je podle mě jedním z důležitých předpokladů návratu do běžného života. Dává člověku řád, učí ho odpovědnosti a pomáhá mu osvojit si pracovní návyky. Pokud se má po výkonu trestu začlenit zpět do společnosti, je dobré, aby měl zkušenost s pravidelnou prací a věděl, co znamená být součástí pracovního kolektivu.
I my jsme zaměstnali několik lidí po propuštění z výkonu trestu. S některými jsme se rozloučili velmi brzy, jiní u nás spolehlivě pracují dodnes. Je to velmi individuální.
Za jednu z velkých překážek považuji dluhy a exekuce. Člověk po propuštění často začíná s minimem prostředků, a přitom musí řešit své závazky i běžné životní náklady. Pokud nenajde práci a nevidí cestu, jak svou situaci zvládnout, může snáze sklouznout zpět k trestné činnosti jako ke způsobu získání peněz.
Podrobněji by o této problematice mohli hovořit speciální pedagogové, sociální pracovníci, vychovatelé a další specialisté, kteří s odsouzenými pracují.
Může podle vás zaměstnání člověku skutečně pomoci při návratu do běžného života?
Ano, samozřejmě. Samotná práce nevyřeší všechny problémy, které člověk má, ale může být důležitým krokem k jejich zvládnutí. S jistou nadsázkou lze připomenout myšlenku Friedricha Engelse, že práce sehrála zásadní roli v polidštění člověka.
Pravidelná práce učí člověka spolehlivosti, dochvilnosti, odpovědnosti i komunikaci s ostatními. Zároveň mu umožňuje vidět konkrétní výsledky vlastního úsilí. To všechno jsou zkušenosti a návyky, které mu mohou po výkonu trestu výrazně pomoci při návratu do běžného života.
Když jste do Zotavovny přišel, jak vypadala a fungovala tehdy
a v čem je dnes jiná?
Do zotavovny jsem nastoupil 26. října 1989. Ubytování tehdy tvořila bytová studia, která svým uspořádáním připomínala byty 2+1. Měla umakartová jádra se společnou koupelnou a WC.
Rekreace byly takzvaně výběrové a poukazy přidělovala Správa SNV ČR. Dostat se sem bylo poměrně obtížné, přesto kapacita zotavovny nebyla plně využita.
Po svém nástupu do funkce ředitele jsem se proto nejprve zaměřil na změnu systému rekreačních pobytů. Součástí těchto změn bylo i otevření zotavovny široké veřejnosti, což do té doby nebylo povoleno.
Za ta léta se zotavovna výrazně proměnila. Změnilo se prostředí, způsob práce i požadavky hostů. Těm se snažíme podle svých možností vycházet vstříc.
Co bylo podle vás za dobu vašeho působení největší změnou?
Není to jedna konkrétní věc. Radost mám například ze všech rekonstrukcí, které se nám už podařilo uskutečnit. Velmi se těším i na plánovanou střešní nástavbu a zateplení budovy.
Za důležité považuji neustrnout na místě a stále přemýšlet o tom, co můžeme udělat lépe. A také se nenechat odradit lidmi, kteří nejen nepomohou, ale někdy naši práci i ztěžují. Naštěstí jsou v menšině.
Zotavovna kromě ubytování a stravování zajišťuje také provoz kantýn ve věznicích. Co všechno takový provoz obnáší?
Je to poměrně komplexní oblast časově a finančně hodně náročná. Musíte zajistit zásobování, finance, sortiment, logistiku, administrativu i samotný každodenní provoz. Zároveň je potřeba vnímat specifické podmínky vězeňského prostředí. Kantýna ze zákona musí fungovat spolehlivě, protože pro vězněné obdoby je jediným zdrojem možnosti nákupu od potravin, tabáku až po drogistické zboží. Musíte dodržovat zákon, i když je to absolutně nemožné a proti zdravému rozumu.
Například ceny v místě a čase obvyklé (jak ukládá zákon) jsou ceny platné kdy? V den, kdy my kontrolujeme a porovnáváme ceny v místě a čase obvyklé, nebo kdy toto kontrolují ať ČOI, Zvláštní finanční úřad a když už je těch kontrol málo, přijde Státní veterinární správa, Krajská hygienická stanice nebo dozorový prokurátor.
A samozřejmě, že se vězni nudí a mnohdy i oni vymýšlejí stížnosti jako například odsouzená žena, napsala stížnost ve přibližném znění že 16 druhů ovoce a zeleniny je na vězeňskou kantýnu příliš malý sortiment.
Říkáte, že příběh Zotavovny píšou především lidé. Co je pro vás při vedení týmu nejdůležitější?
Důvěra, komunikace a respekt. To jsou pro mě základy spolupráce. Bez zaměstnanců bych svou práci nemohl vykonávat v takové kvalitě. Snažím se, aby každý věděl, co se od něj očekává, a zároveň měl prostor vyjádřit svůj názor. Když lidé vidí smysl své práce a cítí se součástí týmu, odráží se to v celém fungování Zotavovny.
Spolupráci ale někdy komplikují pomluvy, zpochybňování odbornosti druhých nebo jednání, které odvádí pozornost od práce. Takové situace prověřují i mou trpělivost. Když dosáhnu své hranice, obtížně ovládám emoce, zvyšuji hlas a někdy i házím předměty. Uvědomuji si, že takové reakce jsou nepřijatelné a mohou narušovat právě důvěru a respekt, na kterých mi záleží. Za své chování nesu odpovědnost i ve vypjatých situacích.
Co vás na vaší práci stále baví a co vás žene dopředu i po letech?
Především lidé a pestrost mé práce. Každý den je trochu jiný a přináší nové situace. Baví mě řešit i krizové momenty a těší mě, když vidím konkrétní výsledky, když se podaří něco zlepšit, tým dobře funguje a naše práce má smysl. Právě to mě i po letech žene dopředu.
Když se ohlédnete za svou profesní cestou, na který okamžik nebo období jste nejvíce hrdý?
Těžko bych vybral jeden konkrétní okamžik. Spíš jsem hrdý na celou svou profesní cestu a vážím si zkušeností, které mi přinesla. Každé období mě něco naučilo a posunulo dál. Jsem také rád za lidi, se kterými jsem měl a mám možnost pracovat, a těším se na další, které při své práci potkám.
Zotavovna má svou historii, ale zároveň se musí dívat dopředu. Jakou byste chtěl, aby měla její další kapitola?
Přál bych si, aby se Zotavovna dál rozvíjela a přitom si zachovala svou identitu. Abychom zlepšovali služby, prostředí i podmínky pro zaměstnance resortu a uchovali to, co ji dělá výjimečnou. A s trochou nadsázky bych si přál, aby Zotavovna Praha zůstala místem, kde je svět ještě v pořádku.
Zotavovna má svou historii, ale zároveň se musí dívat dopředu. Jakou byste chtěl, aby měla její další kapitola?
Pocit, že mu tady bylo dobře. Že se o něj někdo postaral, všechno fungovalo a přitom měl klid a soukromí. Že se na nás může spolehnout, důvěřovat nám a rád se sem vrátit. Právě takové pocity podle mě dělají z místa dobré místo. A tím se vracíme k tomu, o čem jsme mluvili na začátku: každé místo má svůj příběh a ten píšou především lidé.